Menu

Vymizí kreativní profese tak, jak je známe? Starý designer je mrtev. Ať žije AI!

Technologie a umělá inteligence pronikají do světa umění a designu. A začínají být lepší, než umělci samotní. Algoritmy již vytvářejí zcela realistické tváře neexistujících lidí nebo fantastické přírodní scenérie. Jaká je budoucnost kreativních profesí? A co všechno si sami vygenerujete na pár kliknutí?

Vymizí kreativní profese tak, jak je známe? Starý designer je mrtev. Ať žije AI!

Pamatujete si na film Loving Vincent? Před dvěma lety byl do kin uveden biografický snímek zachycující osudy slavného expresionistického malíře pracující se stylem a estetikou jeho maleb. Jednotlivé scény odpovídaly výjevům ze známých obrazů, slunečnice, kosatce, hvězdné oblohy i lány obilí - vše vypadalo jak z palety samotného Van Gogha, ale rozhýbané, živé a animované. Jakým způsobem to celé vzniklo? Více než stovka malířů vytvořila během několika let téměř 70 000 olejomaleb představujících jednotlivá políčka animace. Ručně, štětcem na plátno a za vynaložení obrovského úsilí. Reklamy a upoutávky tehdy hlásaly, že se jedná o první “celovečerák” vytvořený tímto způsobem. První a poslední. Můžeme dnes s velkou mírou jistoty dodat.

Proč? Přibližně ve stejné době vznikal také vizuální experiment zcela jiného charakteru. Konvoluční neuronové sítě, technologie dnes často označovaná jako umělá inteligence, se ukázaly být dobře použitelné i pro automatické generování a upravování obrazů. Výsledky Googlu s nástrojem Deep Dream nebo také práce Daniela Sýkory z ČVUT názorně předváděly, jak snadné je přenést styl z jednoho snímku na druhý. Během zlomku vteřiny dokázal procesor proměnit fotografii z dovolené v malbu od Van Gogha, Muncha, Rembrandta či kohokoliv jiného.

Naklikáme si nábytek i kalhoty

Dnes jsme zas o kousek dál. Algoritmy již vytvářejí zcela realistické tváře neexistujících lidí, fantastické přírodní scenérie nebo přesvědčivá deepfake videa. Ve videohrách se běžně pohybujeme po strojově modelovaných virtuálních světech (vzpomeňme na Minecraft, Diablo Dungeons nebo No Man's Sky) a na pár kliknutí si můžeme vygenerovat logo, vizuální identitu nebo celý web i s obsahem.

Automatizace začíná pronikat i do tak tradičních kreativních oblastí, jako je nábytkový design či architektura. V dubnu letošního roku uvedla firma Kartell organicky formovanou židli pojmenovanou A.I. chair. Jak název napovídá, za její podobou lze hledat algoritmus, konkrétně program Dreamcatcher od Autodesku. Jde o software, který na základě funkčních a konstrukčních požadavků samostatně vygeneruje možná tvarová řešení. Designer poté už pouze vybere preferovanou variantu. Dalším příkladem může být neuronová síť ArchiGan schopná vymodelovat plány interiéru, členění místností a rozmístění nábytku pouze na základě dispozice obvodových zdí. Ačkoliv se zatím jedná jen o prototyp, není těžké si představit, že za pár let si budeme moct „naklikat” plány rekonstrukce bytu třeba na Pinterestu či na webu Ikey.

Dalo by se namítnout, že podstata designu se často ukrývá v sociálních interakcích. Že klíčovou dovedností návrháře je jeho schopnost jednat s lidmi, získat zadání od zákazníka, podnětné informace od respondentů, otestovat s uživateli funkčnost navrhovaného řešení, obhájit před oponenty svou práci a prosadit u investora, aby se plány realizovaly. To vše je o mezilidských vztazích, čtení emocí a diplomacii, tedy o měkkých dovednostech v nichž AI právě nevyniká. Na druhou stranu, pokud se tvorba designu zjednoduší natolik, že každý bude moct být architektem či návrhářem nábytku, řada z těchto činností ztratí smysl. Budu-li si chtít zrekonstruovat svůj byt, tak nemusím od nikoho druhého zjišťovat zadání, nemusím před sebou obhajovat svůj návrh, ani se přesvědčovat, zda mi řešení vyhovuje. Vystačím si sám se sebou a svou aplikací.

Jakmile nám skripty umožní snadno a bez námahy vytvářet miliony různých variant, můžeme také začít přemýšlet o zcela nových formách designu. Ve spekulativním videu Selfish Ledger Google popisuje vizi budoucnosti, kde jsou produkty vybírány a modelovány automaticky dle digitální stopy jednotlivého člověka. Podobným způsobem, jakým jsou dnes skládány personalizované playlisty na YouTube či Spotify, řazeny příspěvky na Facebooku či doporučováno zboží na Amazonu, budou nejspíš za pár let šity kalhoty, které vám dokonale sednou kolem pasu nebo tištěna skříňka, jež na milimetr zapadne do výklenku v předsíni.

Naprogramovaná kreativita?

Od personalizace je jen krůček k predikci. Filozof Armen Arravian ve své knize Miamification mluví o systémech, které dokáží odhadovat naše potřeby dříve, než si je sami uvědomíme. Takové programy nám budou schopny vytvářet a doručovat potřebné věci či služby ještě před tím, než po nich zatoužíme a tak předjímat naše vlastní rozhodnutí. Jde o vizi budoucnosti, kde nás algoritmy znají lépe, než se známe my sami.

Kde se v takovém světě najde místo pro kreativní práci? Předně je potřeba si uvědomit, že velká část práce dnes označované jako kreativní vlastně vůbec kreativní není. V architektuře, módě či grafickém designu existuje řada činností prováděných víceméně rutinně. Architekt často rozvrhne interiér dle konvencí a norem, které jej naučili ve škole. Vybere vybavení z katalogu, s nímž obvykle pracuje, sjednotí barvy a materiály… Webdesigner leckdy připraví online prezentaci ve stejném rozvržení, jako ji použil již x krát před tím. Grafický designer zas při sazbě knihy opakuje dobře známé a osvojené principy. Ustálené procesy, v nichž se mění jen dílčí proměnné, jsou naučitelné, schematizovatelné a tedy i naprogramovatelné. Autorů, kteří ve svých pracích pravidelně přicházejí s novými myšlenkami, je ve skutečnosti docela málo. Postupy většiny ostatních zpravidla nejsou inovativní či kreativní stejně jako není kreativní či inovativní řídit auto.

Tradiční designer vymizí. Ale objeví se nový.

Zmizí tedy designéři ze scény? Ano i ne. Tradiční designeři se nejspíš opravdu stanou zbyteční. S mizícími technickými bariérami a postupnou automatizací rutinních procesů časem přestaneme potřebovat specializovaného grafického, průmyslového či webového tvůrce. Zaměření dle techniky či média už nebude dávat smysl. To však neznamená, že zanikne prostor pro invenční a kreativní práci. Mluvíme-li v současnosti o designu, nemíváme už obvykle na mysli řemeslné mistrovství v některé z výtvarných dovedností, ale navrhování nových produktů a služeb. Tedy metodickou a invenční činnost na pomezí disciplín, jejíž podstata spočívá v nalézání a řešení problémů. Navíc se před námi otevírá řada dosud neznámých úkolů - také automatizované systémy a prostředí mají své tvůrce a návrháře jejichž rozhodnutí se promítají do bezpočtu jednotlivých výstupů. Relativně drobná změna v algoritmech Googlu dnes ovlivní, jaké informace se zobrazí či nezobrazí miliardám lidí. Relativně drobná změna v zítřejších aplikacích může znamenat, v jakém prostředí budou miliardy lidí žít.